“Měl jsem perfektní zázemí s nejlepší ženou” říká legendární Josef Smrž

Když se řekne legenda, většina lidí si vybaví úspěšného hráče. Nemusíte být nutně hráč, a přesto se dokážete stát legendou - Josef Smrž je toho důkazem. Přes dvacet let dělal vedoucího týmu sklářů. Za tu dobu strávil na zimním stadioně v Pěšinkách nespočet hodin a pod rukama mu prošlo snad ještě více hráčů. Musím říct, že tento rozhovor byl pro mě hodně osobní a zajímavý a jsem velmi rád, že k němu Pepa svolil. Podobný rozhovor jsme již plánovali cca před dvěma lety, tehdy z něho nakonec sešlo. Teď už to naštěstí vyšlo a tak Vám přeji příjemné počtení.

Ahoj, Pepo. Díky, že sis udělat čas na tento rozhovor. Úvodem se nemůžu nezeptat, jak si teď užíváš volného času?

Volný čas si užívám jak důchodce (smích). Máme vnoučátka, které mi dělají radost, dále chodím na koncerty a zatancovat si…

Byl jsi na Máničkách?

No, samozřejmě. Máničky, to je moje kapela! Tam musím být vždycky i s mojí ženou. Jinak sleduji sportovní pořady, mistrovství světa, teď byly ty osmnáctky (pozn.: Hlinka-Gretzky Cup). Hlavně si užívám klídek a pohodu, takže si žiju jako důchodce.

Když se teď s odstupem času ohlédneš za loňskou sezónou, jak bys jí zhodnotil tvým pohledem?

Co bych k tomu řekl? Za mě jsme v základní části začali docela dobře. Před koncem nám nevyšly některé zápasy, kdybychom je dotáhly v náš prospěch, tak jsme mohli mít papírově lehčího soupeře. Takhle na nás vyšel Pelhřimov, a to byl dost těžký soupeř! Nezvládli jsme tak přejít přes čtvrtfinále a já bych řekl, že to byl neúspěch, protože jsme měli větší ambice.

Pepo ty jsi letos oslavil 75. narozeniny – dodatečně ještě jednou všechno nejlepší…

(Nevěřícně kroutí hlavou) Ježišmarja, já Ti děkuji, ale radši mi to nepřipomínej! Já si stejně připadám mladší než na 75 let... (smích)

Tvůj život je z velké části spojen se světelským hokejem, vzpomeneš si ještě vůbec. kdy a jak ses k němu dostal?

No to bylo v 80. letech, to tady začal být umělý led, tehdy ještě stadion neměl střechu, natož opláštění. Tady ve Světlý bylo dost kluků, kteří nechci říkat, že by se flákali, ale dělali blbosti mezi bytovkami. Tak jsme je s pány Severou, Caklem a Švorcem dali dohromady a udělali jsme z nich hokejový tým. Mohlo jim být tak šest, sedm let. Takže asi takhle jsme začali. Já jsem se kolem toho pouze motal, jinak to vedl hlavně pan Švorc. A samozřejmě v týmu byl i můj syn, takže o to větší jsem o to měl zájem.

ZAČÁTKY. Josef Smrž (v černé bundě) dohlíží na žákovský tým, kde působil mimo jiné i jeho syn (80. léta)

Právě jako vedoucí jsi měl ve svém týmu i svého syna Ondřeje. To muselo být příjemné trávit společný čas se společnou zálibou?

Tehdy jsem ještě vedoucí týmu nebyl, já jsem s nimi jenom jezdil na zápasy a zájezdy. Ondra odešel v šesté třídě, ještě společně s pár klukama, hrát do Havlíčkova Brodu, a tam zůstal až do juniorů. Zpět do Světlý se vrátil, až když se zde začala hrát juniorská soutěž pardubického kraje. Právě tenkrát mi pan Švorc nabídl dělat vedoucího týmu.

Ondra zůstal hokeji i nadále věrný. Mohl bys nám přiblížit, co momentálně dělá a jak se k tomu dostal?

Ondra momentálně dělá individuálního trenéra. No, jak se k tomu dostal? Dostal se k tomu tak, že ve svých devatenácti nebo dvaceti letech se v Praze spřátelil s Kanaďanem, který byl stejný hokejový blázen, jako on. Ten mu nabídl, aby za ním přiletěl do Kanady, kde se mohl přiučit novým věcem. Zpět se vrátil po dvou letech a hned začal dělat individuální tréninky… oni tomu říkají "skills". Vlastně hned na začátku se mu začali hlásit mladí kluci mezi šesti až čtrnácti lety, a i díky tomu mohl pokračovat ve své hokejové vášni. A myslím si, že to dělá hodně dobře, až výborně! Přeci jenom někteří kluci, které trénoval se dostali až do reprezentací osmnáctek nebo dvacítek na mistrovsví světa. I pro něj to musí být velká satisfakce a důkaz, že to dělá dobře.

To musíš být pyšný otec…

(smích) Ale jo, jsem!

O Ondrovi jsme již mluvili, ale ty máš i dceru Radku, určitě jsi pyšný i na ní.

Samozřejmě, že jsem pyšný i na ní. Protože ona mi hodně pomáhala a i radila jak bych měl s klukama pracovat, sice to není žádná psycholožka, ale říkala, jak bych a co bych, a já to kolikrát používal.

Mohl bys nám popsat, v čem spočívala tvá role vedoucího týmu?

Když mi to tenkrát nabídli, tak jsem vůbec nevěděl do čeho jdu. U této činnosti do toho musí být člověk úplný blázen jinak by to nemohl dělat. V podstatě jsem se staral o zápisy o utkání, teď je to všechno digitálně, za mě jsme to museli psát a kontrolovat ručně, dále o pití hráčům, starat se o dresy, a hlavně mluvit s rozhodčími, protože v pardubickém kraji to bylo teda neskutečný (smích). Řekl bych, že jsem byl takový pán pro všechno.

Dalo by se říct, že jsi dělal takový komfort a zázemí pro celý tým…

Tak zázemí, to tenkrát nebylo takové jako dneska, dělal jsem to spíše na koleni. Musel jsem se hodně starat, to máš dvacet kluků v kabině a s každým musíš vycházet.

Během tvého působení v roli vedoucího týmu se zde hrála pardubická krajská ligy s hracími dny středa–neděle. To ti muselo brát spoustu volného času… Hlavně co se týče rodinného a pracovního života. Neměl jsi někdy kvůli tvému hokejovému vytížení nějaké problémy?

Já si myslím, že ne. Spíš to bylo o tom, že toho času bylo málo, že jsem se věnoval prakticky jenom tomu hokeji. Pro mě bylo důležitý mít perfektní zázemí, a to já měl. Moje žena byla a je fantastická, protože bez její podpory a pochopení by to nešlo. Toho času, který jsem tomu věnoval bylo spoustu. Kdybych to neměl doma v pořádku, tak bych to nedělal. Musím ženě poděkovat, poněvadž bez ní by to nešlo! Co se týče pracovního života, tak já jsem pracoval na dvě směny, takže jsem si musel ty směny přehazovat a z odpolední přejít na ranní. Když jsme vyjížděli ven, třeba ve středu, tak jsme se vraceli kolem půlnoci nebo jedné a zase druhý den vstávat. To na tom bylo to nejtěžší, ale myslím si, že jsem to zvládal dobře.

Za tu dobu se ti v týmu protočilo nespočet generací hokejistů. Pozoroval jsi rozdíly mezi jednotlivými generacemi hokejistů?

Tak určitě, před takovými dvaceti lety to byli trošku jiní kluci, kteří neměli tolik možnosti a měli opravdu zájem tady ve Světlý hokej hrát. Dnes si myslím, že je to trošku jinak, přeci jen dnešní generace má více možností. Každopádně každá generace má svoje pro a proti, hlavně, že se baví.

Na které hráče, kteří ti prošli rukama nejradši vzpomínáš?

Tak samozřejmě Jarda Žák a bratři Včelové. S bratry Včelovými jsem vlastně rostl od jejich pěti let, když jsme tu zakládali žáčky, ti mě neskutečně přirostli k srdci. Ono by těch hráčů bylo spoustu, ale tyto bych vypíchl.

LEGENDY. Josef Smrž drží pohár pro vítěze pardubické krajské ligy, společně s Jaroslavem Žákem a Petrem a Ondrou Včelovými (rok 2017)

A z mladší generace?

No to by asi byli Michal Dolinský, nevím, jestli můžu jmenovat Pepu Štrose (smích), Ondřej Špatenka, Michal Koubský, který se mnou taky rostl, dále kliďas a hodný člověk v kabině Honza Svoboda. Já bych je opravdu mohl jmenovat všechny, napadá mě ještě Radim Křišťan nebo ten známý expert Pavel Blažek. Toho tenkrát přivedl Milan Schlaichertů.

Ty jsi byl součástí řady úspěchů našeho klubu – postup juniorů do 1. ligy, 2x úspěch v kvalifikaci o 2. ligu s A-týmem a v neposlední řadě sedminásobná účast ve finále krajské ligy Pardubického kraje. Kterého úspěchu si vážíš osobně nejvíce?

Junioři tady tenkrát vyhráli krajskou soutěž pardubického kraje, což byl úspěch, o kterém jsem si tenkrát v duchu říkal, že by se nemohl stát ani za dvacet let a ono tomu už bude pomalu třicet let. My jsme tu v juniorce tenkrát měli fakt dobrý kluky a vyhráli to zaslouženě. On tu byl v podstatě dorazový ročník juniorů a zpětně si říkám, že tenkrát se ta 1. liga neměla přihlašovat, protože přišla generační obměna. 

Ta kvalifikace…dvakrát jsme se tam dostali, dvakrát jí vyhráli, ale administrativními chybami jsme nepostoupili. Ale myslím si, že bychom tehdy stejně neměli 2. ligu hrát, protože někteří kluci by na to třeba ani časově neměli.

Pětkrát jsme vyhráli titul vítěze pardubického kraje a všechny je řadím stejně vysoko, ovšem posledního titulu z roku 2017 si přeci jen vážím trochu více. Tenkrát jsme jeli na rozhodující zápas finále do České Třebové a já jsem se tam šel před zápasem, možná i z nervozity, projít před stadion. Vyšel jsem ven a říkám si: “Ježišmarjá, co to tady je?“. Ke stadionu ti začali přijíždět auta, asi hráčů České Třebové, a koukal jsem, jak začali vynášet sudy piva, v dalším autě přivezli chlebíčky, řízky a šampaňský… Zase jsem si řekl: „Ježišmarjá, co se děje? Vždyť to ještě nevyhráli… tohle jim nemůže vyjít“, a taky nevyšlo! Pro nás to tam bylo takové malé mistrovství světa, po zápase nám předával pohár bývalý reprezentant Vladimír Martinec, to byl pro mě velký zážitek. 

Co se týče A-týmu, tak jsi byl vedoucí týmu v době, kdy náš tým byl… no řekněme podprůměrným účastníkem krajské ligy pardubické krajské ligy, každoročně bojující ve skupině o udržení. Jak si tehdy tyto boje vnímal?

Tak naštěstí jsme nikdy nesestoupili, ale ta vůle s ním něco udělat tady byla, jen se to nějak nesešlo. I když se nedařilo a byl to od nás tehdy nic moc hokej, tak nás to bavilo a parta byla výborná.

V té době tu byl zimní stadion na hraně své tehdejší životnosti, ale měl své kouzlo….

To tedy měl! Pamatuji si třeba, když jsme zde hráli se Žďárem, tak ti kluci, kteří sem přijeli a nesli si bágly do šatny byli v šoku (smích). Tady byly místo plexiskel otrhané sítě a jiné perly. Tak jim povídám: „Hoši terpve jste došli do kabiny a už prohrávate 1:0“ (smích). Přesto to tady tenkrát zvládli. Vzpomínám, jak jsme potom jeli do Žďáru na finále a to si pamatuji přesně, tam bylo 1 503 diváku! Na téhle krajské lize, to nemělo obdoby.

Zmínil jsi finále se Žďárem, což by úspěch, o kterém se tehdy snad nikomu nesnilo. Základy pro něj položil rok 2007 a příchod Jaroslava Žáka, který přišel v rozehrané sezóně a pomohl Sklářům právě ve skupině o udržení. Vzpomeneš si, jak se tato „přestupová bomba“ tehdy rodila? 

Já myslím, že tenkrát za to mohl pan Švorc, který s ním jednal, a to byl asi největší zlom ve světelském hokeji. Svým příchodem všem změnil jejich přístup k hokeji a v podstatě ke všemu. Ti kluci, mezi který přišel, se začali chovat tak trošku jinak, Jarda byl v kabině šéf, lídr.

V další sezóně Žáka doplnili ještě bratři Včelové, Honza Krajíček a Stanislav Mečiar… za Světlé se tak stal tým, který neměl téměř žádnou konkurenci. To byl pořádný obrat oproti předchozím letům…

Ano, sám Jarda by to tu asi těžko pozvedl. Myslím, že i on sám se domluvil s Honzou Krajíčkem, s bratry Včelovými, Mekym a Petrem Beránkem. Začala tu být úplně jiná atmosféra, nejenom na tréninkách, ale i v kabině. Bylo to prostě úplně o něčem jiném. Ale hlavně nesmíme zapomenout ani na trenéra Milana Schlaicherta, který měl přirozený respekt a autoritu. Tohle všechno si sedlo, celý tým tahal za jeden provaz a projevilo se to i na výsledcích. Pro mě to byla výborná parta.

Nakonec z toho bylo pět titulů v pardubické krajské lize a dvakrát úspěch v kvalifikaci o II. ligu, to je pěkný výčet úspěchů.

A u toho jsem byl já (smích). A Pokaždé když jsme vyhráli, tak jsme oslavovali, a to byla jízda! To tam napiš - byla to jízda!!!

RADOST. "Je to tam", mohl si oddechnout Josef Smrž. Skláři právě popáté vyhráli krajskou ligu (rok 2017)

Jako vedoucí týmu jsi ve Světlé zažil minimálně osm trenérů. Hned trojice trenérů (Krajíček, Kořínek, Fixa) zde působila i jako hráči…neměl jsi občas tendenci jim do toho „kecat“?

Ale jo! Občas jsem si taky něco řekl, ale myslím si, že to všichni tři dělali dobře, každý trochu jinak, ale dělali to poctivě, s nasazením a měli i výsledky.

Před chvilkou jsi zmínil Milana Schlaicherta, což je světelská trenérská legenda. Mohl bys nám o něm něco říct?

To bych klidně mohl. Co se za Milana řeklo v kabině, to se prostě potom dělo i na hřišti. Tam si nikdo nedovolil nic než to, co bylo řečeno v kabině. Když se to neplnilo, tak byl v kabině vítr a muselo se to vysvětlit nahlas! (smích) Měl přirozený respekt.

Vidíš v něm třeba paralelu s Honzou Krajíčkem?

Honza je úplně jiný trenér. Honza má taky respekt, ale ten to dělá klidnějším způsobem a s větším rozmyslem. Hlavně má dobrou předzápasovou přípravu na videu.

Ty stále „dýcháš“ společně s týmem a nenecháš si ujít jediné utkání, včetně venkovních. Je něco, co ti v současném týmu schází?

Těžká otázka. S týmem teď jezdím už jenom jako fanoušek a nechci jim do toho kecat.

Náš A-tým již čtyři roky hraje krajskou soutěž Vysočiny. Jaký máš na tuto soutěž názor? 

Ta soutěž se pořád vyvíjí, konkurence začíná být každým rokem čím dál lepší a lepší. Je tu hodně mužstev, které se za tu dobu zlepšili, stejně jako kdysi v pardubickém kraji. Řekl bych, že nová sezóna bude mít zase větší grády a bude to čím dál těžší.

A jak vnímáš, že se krajská soutěž Vysočiny hraje formátem 1 utkání týdně. 

Je to výhoda pro hráče. Přeci jenom ve středu se museli uvolňovat ze zaměstnání a ne vždy se to povedlo. Proto jsme to někdy horkotěžko dávali dohromady. Jednou týdně to je pro hráče určitě výhoda, ono i v dnešní době to leckdy nemají v práci jednoduchý.

Dalo by se tak říct, že nejenom hráči, ale i tvůj nástupce to má teď „jednoduší“ s přípravou na zápas?

Já si myslím, že to nemá jednoduší. Má pořád stejně hráčů, s kterými si musí rozumět a připravovat jim servis a to nikdy nebude jednoduší.

Tímto oslím můstkem jsem se dostal k další otázce… Tvým nástupcem je Radek Tichý, vybral sis ho sám osobně?

Ano, ale hlavně jsem nevěděl, kdy skončit (smích). Když už jsem viděl, že mi je sedmdesát, říkal jsem si: „Ježismarja, už bych toho měl nechat!" Hodně jsem přemýšlel, kdo, co, jak, kdo bude ten zodpovědný člověk, kdo to bude dělat dobře. S Radkem jsem chodil na hokeje, hlavně jsme chodili na juniory, dali jsme si vždycky pivko a rozebírali to. Potom jsem ho začal ukecávat, až jsem ho ukecal. Já fakt nevím, kdo jiný by to tady dělal. Ten člověk musí být zodpovědný a musí do toho být stejný blázen jako jsem byl já, a to Radek je (smích).

UZNÁNÍ. V roce 2020 byl Josef Smrž oceněn v kategorii osobností za zásluhu o rozvoj sportu ve Světlé nad Sázavou.

A jak bys ho ve funkci vedoucího týmu zhodnotil? Povedl se ti tvůj tah?

To se mi teda povedl! Protože Radek tam přinesl úplně jiný vítr a jiný servis. To co mají dneska kluci je úplně něco perfektního a koukám vždycky jako blázen, jak to je v kabině vždy připravený. Smekám, jak to má Radek už všechno v malíku a jak dokáže všechno připravit.

Je něco, co bys tímto chtěl Radkovi vzkázat?

Jo, já bych mu chtěl vzkázat, hlavně zdraví, pevné nervy a aby měl velkou trpělivost s klukama. Protože opravdu, když jich je tolik a každý má trochu jinou povahu, není to s nimi jednoduchý.

Chtěl bys ještě na závěr něco vzkázat dalším generacím světelských hokejistů?

Chtěl bych jim vzkázat hlavně zdraví, aby se jim vyhýbala zranění, protože to je důležitý. Ať se podporují, nejen na střídačce, ale i v kabině nebo když se třeba i nedaří. Pak mám jednu okřídlenou větu: "Dopředu můžeš, ale dozadu musíš!" To je taková moje hokejová poučka.

A fanouškům?

Tak samozřejmě, přál bych jim, aby měl klub úspěchy, protože na tom to stojí a padá. Fanouškům přeji, aby nadále jezdili a chodili na zápasy ve velkém počtu. A přeji si, aby nadále fandili a byli zdraví. I když se nedaří, tak jedeme dál!

Na úplný závěr, neměl bys tam nějakou vtipnou historku?

Já ti něco povím! To bylo, když jsme vyhráli Martincův pohár (smích). To tam snad ani nemůžeme psát…To jsme říkali, že to oslavíme a koupili jsme si neskutečné množství šampaňského. Kluci potom sebrali dvě holky, ať jedou s námi z Pardubic a my jsme je fakt přivezli až do Světlý a potom jsme tady s nimi pili (výbuch smíchu).